Jak jsme se synem zvládli inkubátor a novorozeneckou žloutenku

Když syn dostal novorozeneckou žloutenku, nijak mě to nepřekvapilo. Dcera ji měla taky a měla hraniční hodnoty bilirubinu stejně jako on. Rozdíl byl v tom, že dcera se narodila na jaře, a tak všichni předpokládali (mylně), že bude dostatek sluníčka a že tedy žloutenka brzy vymizí sama od sebe. Proto nikdo o svícení a inkubátoru nemluvil. U syna to ovšem bylo naopak. 

Narodil se na konci září, a tak doktorka navrhla (tedy popravdě dost tlačila) léčbu pomocí fototerapie v inkubátoru po dobu 48 hodin.

Měly jsme už před tím trochu konflikt, protože jsem odmítla podávat synovi glukózu, kterou nepovažuji za vhodnou léčbu. U dcery jsem ji ještě podávala, protože jsem nevěděla, jaké dokáže napáchat problémy. Sice jsem si říkala, že léčení pomocí vody s cukrem trochu zavání šarlatánstvím, ale že to neuškodí. Netušila jsem tehdy (rok 2001), že vyšší dávky glukózy narušují rovnováhu minerálů v těle, poškozují ledviny a také dráždí žaludek a vyvolávají zvracení. A i minimální dávky snižují chuť dítěte se kojit, a tak zpomalují nástup laktace, a ještě díky podávání z láhve kazí techniku sání miminka. Fototerapii považuju za adekvátní léčbu novorozenecké žloutenky, a i když měl syn hodnoty o 10 % nižší, než je udávaná hranice pro patologickou žloutenku, uznala jsem jako oprávněnou obavu, že při špatném počasí se může žloutenka ještě zhoršit.

Přeptala jsem se proto staniční sestry z novorozeneckého oddělení, co to bude v praxi obnášet. Ptejte se, ptejte se a ptejte se! Dověděla jsem se, že moje dítě bude v inkubátoru a každé 3 hodiny mi ho sestra donese na půl hodiny na kojení a pak ho zase musí do inkubátoru vrátit, a v noci že bude jedna 6 hodinová pauza. Psal se rok 2005, takže to tehdy byl zcela standardní postup. S tím jsem ale rozhodně nemohla souhlasit. Věděla jsem, jak je těžké probudit dítě se žloutenkou, a že by se vůbec nemusel za vyhrazený čas napít. Taky jsem věděla, že při žloutence potřebuje miminko až o 50 % více tekutin, takže musí pít o to častěji.

Nasadila jsem tedy asertivní výraz i tón a řekla jsem sestřičce, že s fototerapií sice souhlasím, ale ne za podmínek, které by narušovaly kojení. Takže chci, aby mi dítě nosili na kojení, kdykoli se probudí, a ne podle nějakého jejich režimu. A že chci mít jistotu, že tam moje miminko nepláče, takže ať mě klidně vzbudí ve dne, v noci. Navíc měli moje stanovisko podložené porodním plánem, který dostali do dokumentace ještě před porodem. Bylo tam uvedeno, že chci kojit podle rytmu dítěte, že nesouhlasím s jakýmkoli dokrmováním lahví ani čímkoli jiným než mateřským mlékem. A také, že chci být přítomna všem vyšetřením svého dítěte.

Staniční sestra byla naštěstí ochotná, rozumná a pragmatická. Věděla dobře, že mají podstav sester a že na celé oddělení je v době, kdy ona není v práci, jen jedna jediná sestra, která má na starosti miminka na oddělení i na pokojích a musí docházet i na porodní sál a občas na JIP za maminkami po císaři. Takže to vzala hezky z gruntu. Odvedla mě na novorozenecký pokoj, který byl naštěstí hned přes chodbu. Tam mi ukázala, kde si mohu miminko svléknout a přebalit. Naučila mě, jak nasadit "brejličky" - tedy spíš obvaz s vloženým alobalem, který chrání zrak miminka před modrou lampou.

Pak mě taky naučila, jak se miminko vkládá do inkubátoru, kde se zapíná lampa, ventilátor a vytápění, kde se sleduje teplota uvnitř inkubátoru a kolik stupňů tam má být. U inkubátorů bylo i pohodlné křeslo, kde jsem mohla kojit, pokud bych nechtěla jít na pokoj. Také jsem si ověřila, že dítě pod dozorem sestry vůbec nemusí být v bezpečí, žádné monitory dechu tam tehdy nebyly, ačkoli už je maminky v té době běžně mívaly doma.

Následující dva dny probíhaly tak, že jsem syna nakojila, svlékla jen do plenky, nasadila brejličky a uložila do inkubátoru. Stála jsem u něj, držela ho za ručičku a povídala mu, dokud neusnul. Díky žloutence i díky zvuku ventilátoru usínal velmi dobře. Pak teprve jsem sestře oznámila, že syn usnul a rozloučila se s tím, ať pro mne přijde hned, jak se začne budit. Někdy ale byla sestra pryč, občas i půl hodiny, tak jsem na ni počkala. Nikdy jsem neopustila svoje a těch dalších pět miminek na novorozeneckém oddělení, když tam nikdo nebyl, to bych nemohla s klidnou duší udělat.

Když se syn začal budit, sestra mi přišla říct, nechala mi otevřené dveře a šla si hned po své práci, které měla fakt hodně. Já jsem si ho vyndala z inkubátoru, vypnula lampu a ventilátor, vytápění jsem nechala běžet. Syna jsem si oblékla a vzala na pokoj kojit k oknu na denní světlo. Jen v noci jsem ho kojila na novorozeneckém, abych zbytečně nebudila spolubydlící. Koupání jsem si řešila také na pokoji. Když synovi nabírali jednou denně krev na kontrolu hladiny bilirubinu, tak mi sestra přišla říct, a já ho držela při odběru za ručičky a mluvila jsem na něj a on se hned po píchnutí jehlou krásně uklidnil a neplakal.

Bylo pro mě hrozně důležité, že jsem věděla, že tam jen spí a nepláče. Syn si té separace skoro ani nevšimnul. Jak se probudil, tak jsem byla hned u něj, dokud zase neusnul. Kojila jsem čím dál víc, takže mléka měl dost a žloutenka rychle ustupovala. Kvůli ní jsme si pobyt v porodnici prodloužili o dva dny, ale ty jsme zvládli docela dobře.

Sestry se sice zpočátku divně dívaly na to, co to tam zavádím za pořádky. Ale já jsem se nedala vůbec rozhodit a dělala jsem, že to je přeci úplně standardní požadavek. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak se jejich postoj měnil v průběhu směny. Směn jsme za ty dva dny vlastně potkali pět. Když sestra končící směny předávala nové směně informace o tom, jak to s námi je nastaveno, tak se nová sestra vždy divila, tvářila se kysele a neochotně s tím, že to tedy se mnou nějak těch dvanáct hodin přežije.

Jenže brzy zjistila, že moje dítě nemusí krmit, přebalovat, koupat, oblékat, nemusí mi ho nikam nosit, že si to všechno obstarám sama a ona má o to míň práce. A když po své směně předávala informace dál, tak její výraz směrem k další kolegyni říkal něco úplně jiného. Říkal "Co máš za problém? Vždyť je jasné, že je to takhle pro všechny lepší". Brzy mi všechny sestry dávaly najevo, že si cení toho, jak aktivně pečuju o své dítě, a jen si ho k nim neodkládám, protože i to některé maminky dělají.

A tak se ničeho nebojte. V klidu, pevně a jasně sdělte svoje přání personálu a trvejte na jeho plnění. Zákon je na vaší straně. Dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Každá další maminka, která jim na oddělení (všimněte si toho slova) udělá tak trochu průvan, pomůže další mamince, aby mohla být se svým miminkem co nejvíc a mohla kojit přesně podle potřeb svého miminka namísto potřeb oddělení. Pomůžete svému miminku, pomůžete sobě, pomůžete ostatním. Za ten klid, že vaše miminko nepláče a nestrádá, vám chvilka souboje vůlí stojí.