Bojíte se, že vám dítě spadne z postele?

O pád dítěte z postele jsem se začala víc zajímat, když mojí dceři byl necelý rok. Navštívily jsme kamarádku se stejně starým chlapečkem. Její syn byl velký a hodně pohyblivý, trochu si pospíšil a brzy chodil. A tak mi vyprávěla, jak ho nemůže nechat bez dozoru v postýlce, protože začal přelézat ohrádku a už i spadl na zem a jeli kvůli tomu na rentgen. Když jsem viděla tu tvrdou podlahu, ani jsem se jejímu úleku nedivila. 

Ale rozhodně jsem byla překvapená. Myslela jsem, že ohrádka stačí na ochranu dítěte do věku, kdy už má z pádu větší rozum a že ani ne roční dítě prostě přelézt nedokáže. No, dcera mě brzy vyvedla z omylu, po roce se to taky naučila, jen byla menší, tak jí postýlka chránila delší dobu. Na to, až mi v nestřeženém okamžiku taky přepadne, jsem radši nečekala.

Postýlka, kterou jsme používali, měla na jedné straně dvě tyčky volné, takže šly vyndat a já pochopila, k čemu to opatření slouží. Mezera, která tím vznikla, byla dost velká, aby dítě mohlo vylézt a dost malá, aby nemohlo vypadnout.

V tu chvíli se mi náramně hodila dovednost, kterou jsem dceru krátce předtím učila na návštěvě u jiných přátel. Ti měli mezi kuchyní a obývákem jeden schod. Dcera v té době aktivně lezla po čtyřech a z toho schodu se skulila. Nebylo to vysoko, tak se jí nic nestalo. Ale využila jsem to jako příležitost a několikrát jí ukázala, jak se má na kraji schodu zastavit, otočit se nohama napřed a slézt pozpátku dolů. Tahle hra jí bavila, takže se to rychle naučila a dělala to po zbytek návštěvy sama od sebe.

A tak jsem pak dceru naučila stejným způsobem vylézt z postýlky. Sice zpočátku trochu zápasila s tím, že se jí nožičky motaly do tyček postýlky, ale rychle se to naučila a lézt vrchem ji ani nenapadlo.

Vzhledem k tomu, že už mi vadilo přenášet ji spící přes ohrádku postýlky, brzy jsem udělala ještě jedno opatření s vědomím, že mi dítě z postele prostě nespadne. Odmontovala jsem stahovací bočnici z postýlky, připevnila postýlku ke své posteli, mezi matrace jsem vložila srolovanou deku a zakryla prostěradlem. Od té doby měla dcera kolem sebe ohrádku ze tří stran a ze čtvrté strany jsem ležela já.

Nemusela jsem se bát, že mi spadne. Předně uměla dobře slézt a navíc jsem měla vyzkoušeno, že večer spala hodně tvrdě, a když se v noci začala trošku mlít ze spaní, tak to už jsem ležela vedle ní, no a ráno mě vzbudila. Takže tam vlastně byla celou noc chráněná. Ale i ve dne spala bez potíží v postýlce a nikam ve spánku necestovala. Když se probudila, tak mě zavolala nebo prostě slezla a přišla za mnou.

Když se naučila vylézt na gauč, nebylo nic jednoduššího, než jí připomenout, jak se leze dolů a bylo po starostech i v tomto ohledu. Spadla z něj až kolem dvou let, ale to proto, že si z něj udělala trampolínu.

Když jí byly tři roky, přesunuli jsme ji do dětského pokojíčku a do velké postele. Z té mohla přeci jen spadnout, protože neměla vedle naše dvojlůžko. Pomohli jsme si na pár měsíců tím, že měla na zemi v noci položenou matraci z dětské postýlky a ta jí ochránila, když spadla.

Později se nám narodil syn a já jsem využila předchozí zkušenosti. Jen jsem odmontovala bočnici už po měsíci, protože jsem ho při ukládání do postýlky spolehlivě vzbudila. Takže jsem ho pak kojila rovnou vleže tak, že byl ve své postýlce a já s ním už nemusela hýbat. Jak byl pohyblivější, chránila jsem ho ohrádkou z peřiny, přes kterou se nepřekulil. Zjistila jsem, že když se vzbudil, vždycky mě broukáním nebo pláčem přivolal, takže se nikam nepřesouval. Vyžadovalo to ode mě jen to, abych v době jeho spánku byla na doslech. To v panelákovém bytě s ultratenkými příčkami nebyl problém.

Když začal syn lézt, naučila jsem ho zase bezpečně slézat couváním. Výhodný se v tomhle ukázal dětský spacák, který trochu omezuje pohyb a dítě v něm leze o pár týdnů později, než se to naučilo, navíc leze pomalu a poměrně hlučně. Díky tomu jsem prostě opatření se slézáním provedla včas.

Je ale na místě upozornit tady na jinou situaci, kterou jsem podcenila. Syn mi jednou z postele spadl. Bylo mu 5 měsíců. Tehdy jsem ho přebalovala uprostřed gauče rozloženého na dvojlůžko. Ležel na přebalovací podložce dost daleko od kraje, byl ještě ležící miminko, tak jsem prostě pro něco odběhla, snad pro plenku. No a v tom momentě on se poprvé v životě otočil na bříško. A jak se vzepřel na ručkách, tak mu to na té podložce uklouzlo a on spadl na zem. Vlastně sjel nejdřív na nožky, pak si kecl na zadeček a teprve potom se svalil zády na podlahu a uhodil se do hlavy. Jenže to jsem neviděla a nechápala, jak se tam vlastně dostal. Zjistila jsem to tentýž den večer, kdy mi to předvedl znovu, ale to už jsem měla přebalovací podložku pro jistotu na podlaze.

Takže pozor na situaci, kdy se miminko už umí obrátit, ale ještě neumí lézt. V té době musí být opravdu mimořádně daleko od okraje postele a nemít volný okraj tam, kam by se posunulo jediným pohybem.

Problém s padáním nastává ještě i u velkých dětí, které už chodí do školy, pokud je dítě zvyklé spát na palandě. Pamatuju si to sama, po letech spaní na palandě jsem pak nějakou dobu z normální postele padala. Prostě jsem byla navyklá na zábranu kolem dokola a v noci jsem pěkně cestovala.

Nedávno jsem si to opět připomněla. Byla jsem s dětmi na indiánském táboře. Spali jsme na dekách přímo na zemi, takže tam žádný pád nehrozil. Přesto jsem se první noc vůbec nevyspala. Měla jsem s sebou kamarádčinu osmiletou dceru. Celou noc jsem ji ukládala zpátky do dek. Každou chvíli se vykulila do trávy, jednou dokonce měla už hlavu mimo týpí. Pak mi došlo, že vlastně doma spí na palandě a tak je zvyklá narazit na překážku.

Každý během spánku kontroluje nevědomky své okolí a cítí okraj postele. Pokud spíte na normální posteli a rukou nebo nohou se dotknete okraje matrace, prostě ucítíte, že je ta končetina o trošku níž, nebo ucítíte hranu postele. A díky tomu nespadnete. Kdo spí na palandě, navykne si, že okrajem postele je vyšší překážka.

Tak jsem to hned ráno vyřešila. Přinesla jsem si z lesa dvoumetrovou kládu, uložila jsem jí pod okraj dek a tím jsem vytvořila jednoduchou zábranu. Ano, děvčátko se nadále občas odkopalo, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, že jsem jí předtím vytahovala z trávy umáčené rosou.

Takže z vlastní zkušenosti doporučuju naučit dítě nepadat z postele a vytvořit mu takové podmínky, aby nemělo důvod padat. Je to lepší, než čekat, kdy dítě bude tak velké, že překoná vysokou překážku a přepadne přes ni v jediném nestřeženém okamžiku.